Šance na získání ropy změnila britskou taktiku politiky "laissez-faire" (svobodné podnikání). Předtím, než ale mohly být vydány koncese na těžbu ropy, musely být nejdříve jednou pro vždy jasně definovány hranice mezi šejcháty. Protože se místní vládci nemohli shodnout, zavázali se Britové pevně určit hranice, což nakonec vedlo k vytvoření Spojených arabských emirátů.

V roce 1939 byla schválena první koncese na těžbu ropy, trvalo ale 14 let, než našli místní první ropu. Od roku 1962 exportovalo Abu Dhabi ropu a tím postoupilo velmi rychle z nejchudších k nejzámožnějším emirátům.
Dubaj, který byl známý jako obchodní uzel, našel v roce 1966 také vlastní naleziště ropy. Ostatní šejcháty neměly tolik štěstí a vyprosily si pomoc od Abu Dhabi.

Když Velká Británie ohlásila v roce 1968 svůj plánovaný ústup ze zálivu do roku 1971, spojily se Bahrajn, Katar a Pirátské pobřeží v jeden samostatný stát. Tento plán ale ztroskotal už na začátku. V roce 1971 došla jednání nakonec k nezávislosti Bahrajnu a Kataru a k vytvoření nové federace – Spojených arabských emirátů.

Ačkoliv nezávislí pozorovatelé považovali Spojené arabské emiráty za nejistý spolek, který byl vytvořen uměle a hlavně s pomocí Britů, rozvinula se federace rychle v mezinárodní obchodní centrum a v jednu z nejstabilnějších zemí v arabském světě.
To ale neznamená, že v politické oblasti bylo vše bezchybné. Až do sedmdesátých let 20. století docházelo k překračování hranic a integrace uvnitř sedmi šejchátů byla předmětem neustálých debat.

V letech 1990 – 1991 poskytly Emiráty své oddíly koalici při bojové operaci "Pouštní bouře" proti Iráku a před osvobozením Kuvajtu byly zahraniční oddíly umístněny v zemi. Úzké vztahy se Západem neodradily Spojené arabské emiráty – a zvláště Dubaj – od toho, udržovat dobré vztahy s Iránem. Klesající ceny ropy začátkem roku 1998 zasáhly tvrdě hospodářství této země.